Muž stojí před soudem za vraždu své ženy.
Soudce: „To je velmi brutální čin. Pokud chcete, aby vám byl trest poněkud zmírněn, musíte nám vysvětlit motiv svého činu.“
Muž: „Když ona byla tak omezená, že jsem ji prostě musel zabít.“
Soudce: „Vždyť to, co nám teď říkáte, váš čin ještě přitěžuje. Jestli nechcete, aby vás přísedící už napřed odsoudili, pak nám předložte alespoň jedno polehčující vysvětlení.“
Nato se muž rozhovořil: „Bydlíme ve 13. poschodí jednoho vysokého domu.
V prvním poschodí žije rodina hotelového portýra, která má tři děti, které ale zůstaly od přírody neobyčejně malé, 12letý měří 80 cm a 19letý 90 cm.
Jednoho dne jsem přišel domů a moje žena říká: „V rodině našeho portýra je něco špatně. Ty jejich děti jsou praví pyrenejové.“
Já říkám: „Ne, ty myslíš, že jsou pygmejové.“
„Ne“, říká moje žena, „pigmej je látka, kterou má člověk pod kůží a tvoří se z ní pihy.“
Já říkám: „To je pigment.“
„Ne“, říká moje žena, „pigment je to, na co psali staří Římané.“
Já říkám: „To je pergamen!“
„Ne“, říká moje žena, „pergamen je, když básník začne něco psát a pak to
nedokončí ….“
Pane soudce, musíte ocenit, že jsem se ovládl, zamlčel slovo fragment, sedl si odevzdaně do křesla a začal číst noviny. Náhle však ke mně přišla žena s větou, po níž jsem usoudil, že je zralá pro blázinec. Tedy
moje žena.
„Miláčku, koukni se, co zde stojí!“ Otevře knihu, ukáže na jedno místo v textu a říká: „Slunečník kabelky byl učitelkou pasáka 15.“
Vzal jsem knihu a stále ještě poklidně vysvětlil: „Ale miláčku, to je francouzská kniha a francouzský text. Tady stojí: La Marquise de Pompadour est la Maitresse de Louis XV. To znamená: Markýza Pompadour byla milenkou
Ludvíka XV.“
„Ne“, říká moje žena, „ to musíš překládat doslovně: La Marquise – slunečník, Pompadour – kabelka, la Maitresse – učitelka, Louis XV – pasák 15. Já to musím vědět naprosto přesně, já jsem si přece objednala pro svou výuku francouzštiny vynikajícího legionáře.“
Já říkám: „Ty myslíš lektora.“
„Ne“, říká moje žena, „lektor byl antický řecký hrdina.
„ Já říkám: „To byl Hektor a ten byl z Tróje.“
„Ne,“ říká moje žena,“Hektor je plošná míra.“
Já říkám: „To je hektar.“
„Ne“, říká moje žena, „Hektar je nápoj bohů.“
Já říkám: „To je nektar“.
„Ne“, říká moje žena, „Nektar je řeka v jižním Německu.“ Já říkám: „To
je Neckar.“
Moje žena: „Vždyť přece znáš tu krásnou písničku o Rýnu a Nektaru, kterou jsme nedávno zpívali jako duo.“ Já říkám: „To se jmenuje duet.“
„Ne“, říká moje žena, „duet je, když mají dva muži souboj se šavlí.“
Já říkám: „To je duel.“
„Ne“, říká moje žena, „duel je díra v hoře, kterou projíždí vlak.“
A dál, pane soudce, dál jsem to již nevydržel. Vzal jsem kladivo a ženu
jím umlátil.“
Nastala chvíle mlčení, po němž soudce vstal a vyřkl ortel: „Osvobozen,
já bych ji umlátil už u Hektora.“